Website optimized for horizontal viewing.
Please rotate the screen.

Or visit the mobile version.
https://m.praguesinfonia.com
ENGLISHENGLISH
NOVÉ VYDÁNÍ
Mozart versus Salieri: Rivalry?
SONY CLASSICAL - 2 CDs
Prague Sinfonia Orchestra/ Christian Benda
 
HLAVNÍ UDÁLOSTI

SONY CLASSICAL - 2 CDs
Prague Sinfonia Orchestra/ Christian Benda
Datum vydání: 5. dubna 2019
Kód nahrávky: 0190759195925 

MOZART – SALIERI

Jména Mozarta a Salieriho vyvolávají romantické představy, které od předčasné Mozartovy smrti v roce 1791 nepřestávají zaměstnávat lidskou mysl. Na jedné straně stojí volnomyšlenkářský Mozart uvězněný v úzkoprsém a přízemním světě dvořanů. Rebel, který se vzbouřil proti císařské autoritě, jenž byl následně otráven neznámým vrahem a kvůli zametení všech stop pohozen do hromadného hrobu. Na straně druhé Salieri, ztělesňující vše, co horkokrevný Mozart nenáviděl, prototyp dvořana, klonícího se před mocnými a drtícího ty pod ním, intrikánský, závistivý a průměrný skladatel, sžíraný žárlivostí na Mozartova génia, která ho dožene až k vraždě.

I když na tomto příběhu může být něco pravdy, zůstává pouhou romantickou představou. Dopomohl tomu sám starý Salieri, který se v deliriu na smrtelném loži k Mozartově vraždě přiznal. Příhoda se rozšířila po celé Vídni, o čemž nalezneme záznam například v Beethovenových denících. Nicméně Salieri toto obvinění později odmítl. Svému žáku Ignazu Moschelesovi s pláčem vysvětlil: „Víte to dobře sám, že mě podezřívají z otravy Mozarta. Ale ne, je to zlomyslnost, čirá zlomyslnost, řekněte to, drahý Moscheli, světu, to vám říká starý umírající Salieri.“

Nedávné výzkumy odhalují poněkud jiné podezřelé, například svobodné zednáře. Ze svých bratří ze zednářské lóže mámil totiž Mozart půjčku za půjčkou, několika z nich svedl během lekcí hry na klavír manželku a v opeře Kouzelná flétna odhalil veřejnosti i tajné zednářské rituály. K tomuto tvrzení však nebyl nalezen žádný nevyvratitelný důkaz.

Legenda o Mozartově otravě Salierim přetrvává i díky mnohým jejím obráncům z řad prominentních tvůrců, jako byl Alexandr Puškin. V jeho hře Mozart a Salieri (1832) nalezneme následující motivy: dovednost oproti genialitě, Mozarta, nádobu nehodnou božské inspirace, které je vše dáno, a Salieriho, jenž navzdory své houževnatosti nedosahuje ničeho, a stává se tak kvůli své „umělecké žárlivosti“ vrahem. Stejný příběh rozehrává i hra Amadeus od Petera Shaffera z roku 1979, jehož filmová adaptace od Miloše Formana z roku 1984 byla jedním z největších filmových hitů 80. let, který si vysloužil osm Oscarů.

Divadelní hra i film dokázaly znovu oživit legendu o otravě, jež se ukázala jako velmi působivá. Je však pravděpodobné, že to autoři tak úplně nezamýšleli – například Puškinův romantický koncept svým rozsahem nutí k podezření ze skrytého záměru parodie či satiry.

A co je na tom všem pravda? Zajisté zde panovala občasná žárlivost mezi Salierim, jenž byl již zavedeným kapelníkem dvorního orchestru, a nově příchozím Mozartem, který se potuloval po vídeňské scéně jako nezávislý umělec. Nicméně jejich vztah vykazoval i vzájemnou úctu, což je i velmi dobře zdokumentováno: Salieri zorganizoval mnoho Mozartových koncertů a také sám dirigoval premiéru velké symfonie v g-moll. Mozart zase nadšeně vyprávěl své ženě Constanze v dopise ze dne 14. října 1791: „Poslouchal a sledoval naprosto pozorně, od předehry po poslední sbor nebylo místa, kde by z něj nevyšlo ,bravo’ nebo ,bello’.“ A navíc, po Mozartově smrti, se jeho syn stal Salieriho žákem.

Nejjasnějším důkazem vyváženého vztahu Mozarta a Salieriho je ale jejich společná skladba: kantáta „Per la ricuperata salute di Ofelia“. V roce 1785 ji oznámil vídeňský hudební vydavatel Artaria, přičemž kurzívou zmínil i třetího autora – Cornettiho –, což je pravděpodobně pseudonym. Jeho skutečná identita zůstává dodnes neznámá. V tomto ohledu se spekulovalo o různých jménech, dokonce i o samotném císaři Josefu II. Mnohé však hovoří ve prospěch pěvce a skladatele Stephena Storaceho, jehož sestra Nancy byla jednou z primadon té doby a zároveň  jí byla skladba věnována. Pěvkyně, které si vážil jak Mozart, tak Salieri, se krátce předtím zotavila z nemoci. A název skladby odkazuje k postavě Ofélie v Salieriho opeře „La Grotta di Trofonio“, v níž Nancy Storacová sklidila velký úspěch.

Žádná kopie tisku se z roku 1785 nedochovala – není ani jisté, zda byla kantáta vůbec publikována, a dlouho se považovala za ztracenou. Až v roce 2015 ji objevil v archívu Národní knihovny v Praze Timo Jouko Hermann. Nicméně tato verze se od té Artariovy lišila. Původně se jednalo o kantátu s klavírním doprovodem v aranžmá pro domácí představení. Oproti tomu pražská verze v podstatě obsahuje jen sopránový hlas a basovou linii typickou pro dobové orchestrální partitury. Jedno z vysvětlení je, že to mohla být zkrácená verze. Její chybějící orchestrální části zrekonstruoval až dirigent Christian Benda na své CD nahrávce.

Občasný nesoulad mezi Mozartem a Salierim vyvěral pravděpodobně z různých uměleckých škol: Mozart, původem ze Salzburku, byl ovlivněn Itálií a i svou první velkou závaznou objednávku na operu získal z Milána. Salieri se oproti tomu formoval ve stylu francouzského klasicismu, byl považován za legitimního následovatele Gluckovy operní reformy a sklízel velký úspěch i u diváků v Paříži. Mozart z nich byl nepochybně modernější: coby umělec na volné noze si do své hudby subjektivně přivlastňoval různé formy i vyjadřovací prostředky. Zatímco Salieri si v císařském hlavním městě Vídni budoval úspěšnou kariéru, Mozart slavil největší triumfy v Praze. České království sice spadalo pod vliv vídeňského císaře, Praha ale zdaleka nebyla pod takovou společenskou a politickou kontrolou jako hlavní císařské město. Přebýval tam duch opozice, byla otevřenější estetickým inovacím a také to v ní politicky vřelo neutuchající touhou po svobodě a nezávislosti. Té však dosáhla až v roce 1918.

V roce 1938 ukončila českou nezávislost nejprve německá a poté sovětská okupace. V roce 1968 bylo ihned potlačeno Pražské jaro a období útlaku ukončila až v roce 1989 sametová revoluce a následný pád komunismu. Na Pražském hradě se usadil vůdce hnutí Občanské fórum, dramatik a spolužák Miloše Formana Václav Havel, který se stal prvním demokraticky zvoleným prezidentem. Tento historický obrat v dějinách doprovázela Mozartova hudba: na Havlově inauguraci v roce 1990 a při vyhlášení jeho rozsáhlé amnestie zazněla slavnostní Korunovační mše. A na počest Václava Havla po jeho smrti zahrála skupina pražských hudebníků v hale Hlavního nádraží Requiem. Není pochyb, že Mozartově hudbě v Praze naslouchají dodnes velmi bedlivě.

Ingo Dorfmüller, 2019 – překlad: Kateřina Straková

HLAVNÍ UDÁLOSTI