Sametová revoluce




Naděje prostě není optimismus. Není to přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že má něco smysl – bez ohledu na to, jak to dopadne.

Václav Havel: "Dálkový výslech"

…naději, o níž dost často přemýšlím (zvlášť v situacích obzvlášť beznadějných, jako například ve vězení), chápu především, původně a hlavně jako stav ducha, nikoli stav světa. Naději v sobě prostě máme, nebo nemáme, je rozměrem naší duše a není ve své podstatě závislá na nějakých pozorováních světa či odhadech situace. Naděje není prognostika. Je to orientace ducha, orientace srdce, přesahující svět bezprostředně žitého a zakotvená kdesi dál, za jeho hranicemi…

Mírou naděje v tomto hlubokém a silném smyslu není míra našeho rozveselení z dobrého běhu věcí a naší vůle investovat se do podniků, viditelně mířících k brzkému úspěchu, ale spíš míra naší schopnosti usilovat o něco proto, že to je dobré, a nikoli pouze proto, že to má zajištěno úspěch. Čím nepříznivější je situace, v níž svou naději osvědčujeme, tím hlubší tato naději je. Naděje prostě není optimismus. Není to přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že má něco smysl – bez ohledu na to, jak to dopadne. Myslím si, zkrátka, že tu nejhlubší a nejdůležitější naději, tu jedinou, která nás dokáže navzdory všemu udržet nad hladinou, přimět k dobrým činům a která je jediným pravým zdrojem závratnosti lidského ducha a jeho snažení, bereme tak říkajíc „odjinud“. A tato naděje to také především je, co nám dává sílu žít a pořád znovu něco zkoušet i v podmínkách navenek tak beznadějných, jako jsou například ty zdejší.







Otázky pro Christiana Bendu

Jaké vzpomínky máte na Václava Havla?

"Václava Havla jsem potkal při mnoha příležitostech a mohl jsem tak zblízka poznávat jeho myšlenky, kterými se zaobíral. Vzpomínám si na jednoduchou větu, kterou řekl během jedné z našich konverzací a která shrnuje veškerá nebezpečí světa: „V současnosti je kelímek od jogurtu důležitější než jogurt samotný.“ Václav Havel byl majákem individuálního i společenského vědomí, jež šířil myšlenky nosné pro svět zítřka. Bylo v něm cosi prorockého.

Byl také obhájcem lidských hodnot, v naší době zatím neuvědomovaných.

Osobně jsem byl polichocen tím, že mě bral jako bojovníka za jeho myšlenky, které se snaží zlepšit svobodný kulturní život, férové hospodaření a spravedlivý právní systém pro všechny. Nejedná se nutně o nové myšlenky, ale on je uměl aplikovat v konkrétních případech. Václav Havel ztělesňoval vše, co lidé mohou očekávat od osobnosti prezidenta demokratické republiky.

V mých očích byl opravdovým revolucionářem, pokud lze revoluci spojit s nenásilím."

Je hudba revolucí?

"Hudba sama je revolucí.

Hudba se projevuje prostřednictvím stálé a harmonické proměny sebe sama v průběhu času. I to je zajisté důvod, proč je používána jako symbol společenských proměn. Revoluce je zároveň astronomickým termínem – revoluce (neboli oběh) země kolem slunce. To v sobě nese význam věčného návratu i evoluce.

Vztah mezi nebeskou revolucí a revolucí lidskou lze nazvat „hudbou sfér“. Nezapomeňme, že hudba v době založení Boloňské univerzity patřila spolu s geometrií, aritmetikou a astronomie do tzv. exaktních věd. Hudba rezonuje uvnitř každého, což se však projevuje mimo nás. V Itálii nalezneme nádherný vztah mezi Vincenzem Galilei a jeho synem Galileem, v České republice pak mezi Keplerem a Tycho de Brahe."

Cítíte se ve své práci uměleckého a hudebního ředitele být ambasadorem odkazu Václava Havla?

"Václav Havel si pro sdělování svého poselství vybral divadlo, tedy uměleckou formu. Až poté jej ostatní povolali, aby se stal společenským vůdcem, a vyjadřoval se tak jiným způsobem – způsobem politika. Jeho poselství však zůstalo navzdory rozdílným vyjadřovacím prostředkům stejné.

Pokud vezmeme v úvahu jeho poselství, které se nachází za vyjadřovací formou, a ne formu samotnou, mohu na vaši otázku odpovědět kladně: ano, cítím se jako šiřitel poselství Václava Havla.

Toto poselství se bude nadále projevovat, nezávisle na našich individuálních životech. A proto inspiruje tolik lidí k závazku šířit poselství dále. Obsahem poselství je pokusit se prostřednictvím jakékoliv lidské činnosti, ať už ekonomické, umělecké, či právně-politické, předávat skutečnost, obsah, nikoliv pouze zdání skutečnosti, zdání obsahu.

Avšak nyní se ekonomie stala pouhým finančnictvím, bezpráví se ospravedlňuje právem a kultura není nic jiného než marketing. Bohužel v současnosti platí, že žádná lidská práce neobstojí bez marketingového oddělení, jehož úkolem je vytvářet zdání něčeho, co není. Navzdory našemu odporu, nevíme, jak tento problém vyřešit. Ať v hudbě, nebo v jakékoliv jiné oblasti života, prahneme po skutečnosti, po obsahu.

Musíme se vzdálit od obrazu věcí, zejména pokud je zavádějící. Paradox Václava Havla tkví v tom být politik, a přitom ukazovat pravdu. Ale co to je pravda?"

______________________________________________________________________________________


Být: bez otázky


Jen pár dní tomu je, co Václav Havel nemůže být spatřen
V našem světě.
Avšak s radostnou a zářivou silou
Proniká celým naším duchem.

Pro nás, lidské bytosti, je pochybnost společným místem
A je zadostiučiněním spatřit, že se stává
Hlubším posláním člověka:
To je být bezpodmínečně
Prostřednictvím svobody
Bez jakékoliv pochyby,
Bez jakýchkoliv otázek.

To on nechal zaznít slova z dávných dob:
Jsem ten, kým jsem.
Spojujíce přítomnost s minulostí a budoucností.

Nechal zaznít zvuk světla,
Které neodchází spolu s nocí,
Ale září jako slunce na obloze,
Zatímco naše oči již nevidí nic.

Naplněni vděčností
Můžeme děkovat životu,
že nám do cesty postavil
Václava Havla.


Christian Benda







“Dokonce i dnes je zapotřebí změna nepodobné těm, které byly ve Střední Evropě před dvaceti lety způsobeny Sametovou revolucí. Jde o celkovou změnu postoje k naší planetě, k Zemi jakožto k citlivému a zranitelnému organismu.”

Václav Havel, bývalý prezident České republiky, dramatik, esejista a čestný prezident Prague Sinfonia Orchestra







Touha po svobodě byla v listopadu 1989 vyjádřena českou lidovou písní, kterou dříve rodiče zpívávali svým dětem:

Ach synku synku
doma-li jsi.
Ach synku synku
doma-li jsi,
tatíček se ptá orali jsi,
tatíček se ptá orali jsi.

Oral jsem, oral ale málo.
Oral jsem, oral ale málo.
kolečko se mi polámalo,
kolečko se mi polámalo.

Když se ti zlámalo dej ho spravit.
Když se ti zlámalo dej ho spravit,
nauč se synečku hospodařit,
nauč se synečku hospodařit.







Pojem „Sametová revoluce“ údajně vznikl při setkáních opozice proti komunismu v divadlech, jako je například Laterna Magika. Přívlastek sametový pak odkazuje na sametová lana, jež se vyskytují v pražských divadlech.







Lidská práva dle Václava Havla

Projev prezidenta republiky Václava Havla při slavnostním otevření Paláce lidských práv
Štrasburk, Francie, 29. června 1995


Je pro mne velkou ctí, že mohu – jménem země, která v tuto dobu předsedá Výboru ministrů Rady Evropy - promluvit v tak významný den, jakým je dnešek. Totiž v den, kdy Rada Evropy otevírá tento Palác lidských práv, který, jak pevně věřím, se v krátké budoucnosti stane zhmotnělým symbolem hodnot, jejichž sdílení je motorem evropského sjednocování.

Dovolte mi, abych této příležitosti využil k jedné obecné poznámce o lidských právech a k jedné konkrétní poznámce o těch, kteří tato práva ohrožují.

My všichni, kteří jsme se v minulosti snažili vzdorovat v zemích bývalého komunistického bloku totalitnímu systému, jsme byli nazýváni buď disidenty anebo bojovníky za lidská práva. První z těchto označení bylo dost nepřesné, to druhé - ačkoli poněkud patetické - bylo výstižnější. Východiskem našeho působení skutečně byla idea respektu k lidským právům, jak jsou artikulována v různých mezinárodních úmluvách, a většina dokumentů, které jsme vydávali a za jejichž vydávání jsme byli perzekvováni, byla v podstatě jen kritikou masivního porušování lidských práv komunistickým režimem. Přesto se přiznám, že po celá dlouhá léta mého disidentského působení se mi s podivuhodnou pravidelností vracela na mysl jedna dost podivná, ba téměř kacířská otázka. Totiž otázka, proč se má člověk vlastně těšit těm či oněm lidským právům, kde je jejich prapůvod, kdo vlastně řekl, že tato práva člověk má, a odkud se bere naše samozřejmá jistota, že máme vůbec právo na nějaká práva. Odpovědi, které se dnes nabízejí a jsou obecně akceptovány, jako například, že jde o výsledek civilizačního vývoje lidského rodu a o výsledek lidské sebereflexe, vtělený pak do společenských smluv mezi lidmi, kteří se na těchto právech shodli jako na právech nezadatelných, přirozených či nezcizitelných, mne příliš neuspokojovala. A čím víc jsem o tom přemýšlel, tím víc jsem se přikláněl k názoru, že prapůvod těchto práv musí tkvít kdesi hlouběji než jen v nějaké dohodě. Prostě jsem byl stále méně schopen smířit se s představou, že takové věci, jako je například právo na život, svoboda přesvědčení, úcta k lidské důstojnosti nebo rovnost před zákonem, stojí za oběti jen proto, že se na nich někdo s někým domluvil jako na rozumných principech, vyhovujících lidským potřebám či praktických pro lidské soužití na Zemi.

Nebojte se, nemám v úmyslu vás zdržovat či nudit popisem svých myšlenkových pochodů a výkladem svých filozofických názorů. Omezím se na prosté konstatování, že podle mého pevného přesvědčení má soudobé pojetí lidských práv sice podobu, kterou mu dává dnešní civilizační situace, ale že soubor hodnot a imperativů, jehož je výrazem, koření v něčem jiném: totiž v jakési hluboké, hluboce niterné a v podstatě archetypální zkušenosti člověka se světem a se sebou samým v něm. Vždyť už v dávných dobách, dlouho předtím, než se začal pojem lidských práv užívat, lidský duch pochopil, že vyšší řád bytí, jehož je součástí, ho určitým zvláštním způsobem zavazuje. Různé kultury v minulosti přisuzovaly či dodnes přisuzují tomuto závazku různou konkrétní povahu, ba leckdy i poněkud odlišný obsah, všechny se ale shodovaly či shodují v tom, že tento nárok či závazek přichází tak říkajíc zvenčí, neboť jeho pozadí má rozměr nekonečna a věčnosti. Jinými slovy: idea lidských práv je jen jedním ze soudobých civilizačních projevů toho, co by se dalo nazvat mravním řádem, jehož existence patří k základním zkušenostem člověka jako uvědomělé bytosti, zkušenostem s něčím, co ho přesahuje, či co je - poněkud zjednodušeně řečeno - mimo něj. Jsou prostě věci, které člověk nedělá jen proto, že se na nich shodl s jinými nebo že se mu to osvědčuje jako praktické.

Myslím, že různé krizové jevy dnešního světa toto mé tvrzení potvrzují. Nebo není snad společným zdrojem těchto jevů upadající lidská odpovědnost za svět, tedy přesně ta odpovědnost, která se vztahuje k vyšším autoritám, než k jakým se vztahuje prostá snaha držet se odhlasovaných norem? Nelze snad mnohé z těchto jevů vysvětlit prostě jen ochabující schopností člověka ctít nadosobní řád bytí a jeho ochabující schopností chovat se odpovědně i tehdy, kdy ho nikdo nevidí, a nikdo ho tudíž nemůže udat pozemským úřadům, pověřeným kontrolou dodržování těch či oněch dohodnutých pravidel? A není snad právě tato ochablost moderního ducha tím, co provokuje mnohé kulturní okruhy ke vzpouře proti různým soudobým standardům, jež se jim nezdají být dostatečně metafyzicky zakotveny, neboť nepočítají s žádnými božstvy?

Hodně se mluví o otázce, zda lidská práva v té podobě, v jaké je dnes chápe euroamerický kulturní okruh, jsou vskutku univerzální, a lze tudíž na všech žádat jejich dodržování, anebo zda jde o produkt jedné kultury, který nelze vnucovat kulturám jiným, založeným na jiném pojetí světa a na jiných tradicích.

Pakliže budeme chápat lidská práva jako pouhý produkt společenské smlouvy, je odpověď na tuto otázku jasná: nemáme sebemenší oprávnění žádat jejich dodržování na někom, kdo tuto smlouvu neuzavřel či se na její tvorbě nepodílel. Žádná skupina nemůže dost dobře tvrdit, že to, na čem se ona shodla, platí automaticky i pro všechny ostatní, neboť jen to, co ona považuje za správné, je vskutku univerzální, tedy správné pro všechny.

Pakliže si ale přiznáme, že respekt k lidským právům jako politický nárok či imperativ je jen politickým výrazem závazků mravních, zakotvených v obecné lidské zkušenosti s absolutnem, zmizí důvod k jakékoli relativistické skepsi. Nic tím sice není ještě vyhráno, ale otevírá se aspoň cesta: univerzalitu lidských práv lze úspěšně hájit, bude-li hledán její vskutku univerzální duchovní kořen. Tedy pokusíme-li se společně hledat to, co je společné většině kultur, a pokusíme-li se nově zreflektovat nejhlubší východiska, z nichž naše rozmanité kultury vyrůstají. Tato východiska si jsou ve skutečnosti daleko bližší, než se dnes zdá. Čím houževnatěji se totiž držíme pouhého povrchu věcí, tím víc jinakost kultur zakrývá jejich hlubinnou příbuznost. Cesta ke skutečnému univerzalismu není tedy v kompromisech mezi různými soudobými jinakostmi, ale ve společném hledání společné prazákladní zkušenosti člověka s univerzem a se sebou samým v něm.

Evropa - podobně jako celý dnešní svět - se ocitá na velké historické křižovatce. Buď se jí podaří nalézt novou odpovědnost, vyrůstající z univerzální duchovní zkušenosti člověka a respektující mravní poselství, kterým k nám tato zkušenost promlouvá, anebo se dopustí téhož osudového omylu, na který už dvakrát v tomto století strašlivým způsobem doplatila, totiž že si bude zakrývat oči před rodícím se zlem nacionalismu, zlem, které má - jako každé zlo - infekční povahu.

Dovolte mi, abych na závěr vyslovil svou pevnou naději, že lidský rozum, slušnost, solidarita a vůle k porozumění a slušnému soužití zvítězí nad vším, co je ohrožuje. Nepochybuji o tom, že Rada Evropy a její různé instituce, včetně těch, které budou sídlit v tomto paláci, se o to významnou měrou zaslouží. Nikoli mocenskými nástroji, ty k dispozici nemá, ale pokračováním ve velkém díle, které započala už před několika desítiletími a kterým je pěstování, prohlubování a šíření dobrého ducha spolupráce mezi národy.







Moc bezmocných (1978)
Václav Havel


Navíc přišel jejich případ do doby, kdy po létech čekání, apatie a skepse k různým formám vzdoru se začal objevovat nový úkaz: jakási „únava z únavy“, kdy už lidé začínali mít dost toho neplod ného vyčkávání a pasivního přežívání v naději, že se snad poměry přeci jen obrátí k lepšímu.

A mnoho skupin a proudů, do té doby izolovaných, zdrženlivých anebo angažujících se těžko navzájem slučitelnými způsoby, pocítilo ná hle silně a společně nedělitelnost svobody.

Není svobody bez rovnoprávnosti a není rovno právnosti bez svobody.







Projev prezidenta republiky Václava Havla ke Dni boje studentů za svobodu a demokracii (17. 11. 1999)
Václav Havel


Dnes si teprve v celém rozsahu uvědomujeme velikost a množství výzev, které tyto světodějné změny přinesly.

Nastal čas, který vyzývá k novému pochopení současného světa jako světa multipolárního, multikulturního a globálně propojeného a k důsledné reformě všech mezinárodních organizací a institucí tak, aby toto nové pochopení zrcadlily a aby byly schopny v jeho duchu plnit náročné úkoly nadcházející doby.

Musíme myslet především na budoucnost.

Ale má-li stát takové přemýšlení na pevném základě, pak nesmíme zapomínat ani na minulost.







"The tanks are rolling out, the Stones are rolling in."

"Tanky se valí ven, Stoni (Rolling Stones) zase sem."








Zpěv, hudba a sametová revoluce
Lubomír Tyllner

Hudba, obzvláště písně, nejsou v revolucích jevem neobvyklým. Píseň je schopna vyvolávat a přenášet emoce nebo spojovat i podněcovat třeba dosti nesourodé společenství lidí. Dvě české revoluce – revoluce husitská a revoluce sametová – navzdory tomu, že jsou od sebe vzdálené půl tisíciletí, nesou podobné znaky, zvláště roli, kterou v nich hudba zastávala. Pověst o „zpívajícím lidu“ v husitské revoluci daleko překročila národní hranice, listopadová revoluce roku 1989 přímo získala přívlastek „zpěvavá“.

Zajímavé jsou i paralely období těsně předrevolučního. Před revolucemi písňový reportoár ukazuje na stav společnosti a na připravující se změnu. V období předhusitském šlo o poměrně dlouhou řadu časových a agitačních písní zřetelně odrážejících dobové mínění a příslušné názorové proudy. Písně normalizačního období, spadajícího mezi data od definitivního zrušení reforem Pražského jara roku 1969 až do poloviny listopadu roku 1989, rovněž anticipovaly politické změny, i když jinými prostředky. Zatímco husitská revoluce byla předznamenána názorovou pluralitou a relativní svobodou, v ideologizovaném období před listopadem 1989 nebyla připuštěna žádná svoboda projevu. Mnoho hudebníků, zpěváků a zejména písničkářů bylo pronásledováno, protože jejich texty a intelektuální svoboda pro režim představovaly politické nebezpečí.

Zkoumání rukopisných zpěvníků, které si v normalizačním období vytvářela sama mládež od základní školy až po vysokou školu, ukazuje na skutečnost, že ačkoli někteří folkoví zpěváci dlouho nekoncertovali, jejich repertoár přežil v původním rozsahu, a to buď ústní formou, nebo prostřednictvím této pokoutné zpěvníkové kultury.

Není divu, že to byli právě folkoví zpěváci se svými písničkami, kteří stáli při všech významných událostech v předvečer i během Sametové revoluce – při studentské manifestaci na Albertově i při demonstracích na Národní třídě předtím, než začala policie bít demonstranty svými obušky. Po dlouhých letech v nuceném ústraní se zpěvačka Marta Kubišová objevuje na veřejnosti se svou slavnou písní Modlitba pro Martu, která během prvních demonstrací zní po celém Václavském náměstí. Zpěvák a písničkář Jaroslav Hutka, po návratu z exilu, vystupuje na obrovské manifestaci na Letné v Praze, stejně tak i Karel Kryl, který přijel do Československa ze svého bavorského exilu a zpívá na mnoha demonstracích. Účastní se i hudebníci České filharmonie, vynikající dirigent Rafael Kubelík a klavírní virtuos Rudolf Firkušný se vrací do své rodné vlasti a pořádají nadšeně přijímaná představení.







Jedno staré české přísloví praví: „Co Čech, to muzikant.“







Prvním vynikajícím českým skladatelem byl Adam Michna z Otradovic (1600 – 1676).

Během následujících dvou staletí se umění dostalo do slepé uličky, s výjimkou hudební výchovy, která byla naopak v plném rozkvětu. Praha se stala věhlasnou „konzervatoří Evropy“ poté, co se čeští hudebníci postupně proslavili ve Vídni, Paříži a Římě. Zejména se pak jednalo o dvorního skladatele Jiřího Antonína BENDU (1722–1795), který svého času inspiroval i W. A. Mozarta (1756–1791) při jeho pobytu v Praze. Mozart hrál v této zemi pod rakouskou nadvládou významnou roli. Skládá zde svého Dona Giovanniho a jak sám poznamenává, jen pražské publikum pochopilo jeho hudbu.

Devatenácté století bylo ve znamení národního obrození a tomu odpovídajícího zájmu o lidovou kulturu, který vyvrcholil založením samostatného Československa v r. 1918. Čeští rodáci Bedřich Smetana (1824–1884), Antonín Dvořák (1841–1904) a Gustav Mahler (1860–1911) čerpali pro svou tvorbu inspiraci z české lidové hudby a dosáhli tím celosvětového úspěchu. Obrození českého jazyka na základě lokálních dialektů s sebou přineslo i zvýšený zájem o lidové písně. Moravský rodák Leoš Janáček (1854–1928) tento inspirační zdroj posunul ještě mnohem dál. Čerpal z ideje panslavismu a svými nápěvky mluvy a tradičními lidovými písněmi vytvořil vysoce jedinečný styl.

Politické změny 20. století hluboce zasáhly i hudbu na českém území. Jak nacistická okupace, tak poválečný komunistický režim využívaly lidovou hudbu ve svůj prospěch. V souladu se stalinistickým heslem: „socialistický svým obsahem, národní svou formou“ byla tradiční hudba zahrnuta do státem podporovaných tanečních souborů. Zároveň však hudba hrála roli jisté rezistence vůči režimu, zejména jazz a později undergroundový rock, jejichž mezinárodnost a zaměření na mladé lidi představovaly výhodu v době, kdy lidová hudba byla silně spojovaná s politickým režimem. Po státním „zátahu“ na experimentální rockovou skupinu The Plastic People of the Universe v roce 1976 se undergroundový hudební svět přibližuje kruhu disidentů kolem dramatika Václava Havla a několika dalších, kteří pak sehráli významnou roli během Sametové revoluce r. 1989.